ALIMRAJ

  Ano, buďte opatrní a dejte si pozor. Ale nepleťte se, teď nevaruji jako všichni před nebezpečnými viry, které nás deptají. O co tedy jde: Zcela bezelstně jsem tuhle při snídani svým spolubydlícím řekla, že souhlasím s opatřeními australské vlády vůči gigantům Google a Facebook. Blokace  je mají přimět platit za zpravodajské obsahy, které sdílejí. Ale Google má zřejmě  uši (nebo tykadla) všude, i v naší kuchyni. Zanedlouho mi začal zlobit můj g-mail. Na chvíli zamrzl a psal žertovné Jejda..., pak se umoudřil. Postupně to bylo horší, stal se nebezpečnou hrozbou (ani nechci vědět, co přesně by mi zlý Google provedl). Tady mě sice zachránil můj dobrý a drahý Avast Secure Premium a zákeřnou stránku zablokoval. Ale nemůžu k poště.  Všechno zlé je k něčemu dobré, jak zpívá můj oblíbený Pavel Čadek. Situace mi umožnila pokročit v mých dosud chabých znalostech z oblasti IT. Významný podíl na tom má můj zeť Pavel (který je samozřejmě také čím dál lepší, jak jsem ostatně už konstatovala).  Zjis

  Někdy před rokem mě moje vnoučata upozornila na zajímavého brněnského umělce - hráče na cello, zpěváka a autora písní Pavla Čadka. Sám o sobě říká, že je zakladatel a čelní představitel cello-folku. Takže Pavla často poslouchám na You Tube a vychutnávám si jeho vtipné klipy.  Je zajímavé sledovat, jak se v jeho písních zrcadlí současná doba. Před rokem na začátku kovidových omezení reagoval písní "Všechno zlé" (je pro něco dobré). V létě jsme pookřáli a Pavel zvládl perfektní propagační videoklip plný vtipných situací pro Fakultu informatiky Masarykovy univerzity "Utekla mi s ajťákem". Dokonce si v něm jako komparzistka zahrála vnučka Ema (k vidění ve 42.sekundě). Teď nám už moc veselo není a Pavel 11.února  vysílá ze své "sametové" zkušebny písničku "Nikdo nechce být sám", kde na závěr vyzývá, abychom zavolali lidem, kteří to potřebují. No a včera mě hodně zasáhl klip "Nikdy nevíš" (co se stane). S textem, nad kterým se musíš zamysle

Dopravit se na Muráň nebylo jednoduché. Petr s Baronem, jedním z nejstarších kluků, nasedli kolem třetí hodiny ranní do kabiny vojenského náklaďáku s materiálem. Asi ve stejnou dobu nastupovala do vlaku šestičlenná skupina stavěčů pod vedením Křemílka. Já jsem se zbytkem táborníků vyrážela o den později. Cesta vlakem (s přestupy) trvala asi devět hodin. Předvoj měl za úkol na tábořišti vyložit materiál z nákladního auta, postavit hangár a do něho uložit věci, kterým hrozilo navlhnutí. Kronikář píše: "Kufry jsme přenášeli v rukách. Ale potom se ptáci nad údolím nestačili divit. Vzduchem poletovala lehátka, spací pytle, batohy i bedny..." Pak už zbývalo jen postavit dočasné stany na přespání.  Druhý den dorazila hlavní část táborníků a také traktor s deskami na stavbu stanových podsad. Na pile vznikl problém - nebyly k dispozici objednané levné krajinky. Ale nenechali nás na holičkách, dodali místo toho nádherná prkna první třídy, a účtovali si krajinky! Stavba stanů na dřevěný

  Petr dnes slaví narozeniny s luxusním pořadovým číslem - sedmička násobená prvočíslem. Dnešnímu dni D ale předcházela řada neotřelých událostí, které není možno vynechat. O úterní besedě se Stezkou na Discordu jsem už psala. Maminka si ji dnes ze záznamu na You Tube znovu poslouchala a pak ji zveřejnila na Facebooku (ale říká, že o tom nic neví). Napadlo mě, že by si jí tam mohl všimnout někdo ze členů oddílu Expedice - to by stálo za to. Protože se teď naše početná rodina kvůli nebezpečnému mutujícímu viru nemůže fyzicky sejít, naplánovali jsme pro Petra on line party. Chvíli nám trvalo najít optimální den a čas, nakonec jsme se shodli na čtvrtečním podvečeru. Problém s dortem pro oslavence a jeho hosty jsme už měli vyřešený od podobné říjnové události. Veganská kavárna Ad Alta (sídlí na Hybešové, doporučujeme!) nám podle pečlivě vyladěné objednávky připravila 17 lákavých dortíků. A paní vedoucí je osobně odpoledne v krabičkách rozvezla na čtyři brněnské adresy (naštěstí nemusela na

  Včera byl skutečně zajímavý den. Dopoledne přinesla rychlá Česká pošta balíček z dobře zásobeného e-shopu lékárny dr.Max. Pak telefonovala pracovnice našeho dodavatele energie a přemlouvala nás, abychom je neopouštěli - ale my je přesto nelítostně opustíme. Kolem poledne hodná vnučka a řidička Ola odvezla statečnou maminku do dobře organizovaného očkovacího centra na Výstaviště na druhou injekci proti zákeřnému covidu 19. (Maminka po přečtení mých blogů konstatovala, že píšu málo barvitě, mám užívat více přívlastků - tak to zkouším, co vy na to?) Za maminčiny nepřítomnosti mě polekalo zazvonění telefonu - totiž naší pevné linky. Zvoní málo kdy, protože ji používají jen dvě z našich čtyř dcer (voláme spolu zdarma, máme všichni NetBox) a několik maminčiných starých známých z doby předmobilní. Zvedla jsem sluchátko (na šňůře), ohlásila se, ale neosobní ženský hlas mě nenechal domluvit. Proto jsem nezachytila začátek zprávy, ale pochopila jsem, že nám někdo (kdo jsem nezaslechla) posílá

  Po úspěšném táboře - putování přes Hrubý Jeseník a pak táboření ve Valteřicích - se Expedice dobře rozvíjela. Dětí přibývalo, ozývali se mladší sourozenci členů i další zájemci. Tak vznikla družina mladších a dost nezkrotných dětí, která dostala výstižné jméno Rafani. Jak jsem se už zmínila, dalo nám později dost přemýšlení název přijatelně ideologicky zdůvodnit. Zkratkové slovo RAdost a FANtazie - není to geniální? - nakonec prošlo. Systém samostatných družin vedených vrstevníky se osvědčil, na pátečních schůzkách s Petrem byli vedoucí družin aktivní a podíleli se významně na tvorbě programu. Rafani se samozřejmě nevedli sami - to by bylo životu nebezpečné - starala se o ně hlavně moje maminka (Vlasta Staňková) a instruktorky Aťa (moje mladší sestra) a Křemílek (maminka současného náčelníka Stezky Standy). Já sama jako zástupkyně vedoucího (a v té době i skupinová vedoucí) jsem se s členy oddílu setkávala každou druhou sobotu na výpravách, za pochodu a při hrách bylo dost příležitos

 Moje maminka je velmi avantgardní a čas není jejím pánem. A tak, zatímco jsem si ještě nevychutnala dárek k minulým narozeninám (jak asi víte, přesunula jsem oslavu po vzoru anglické královny z října na červenec), dostala jsem dnes dárek k narozeninám budoucím. Takže ho můžete obdivovat se mnou: A brzy bude jaro - rozkvetly nám narcisky!

  Aťa byla drobné, velmi živé a pěkné dítě. Pozornost okolí přitahovala zejména krásnou barvou vlásků - byly rezavé, ale ne do červena, nýbrž do zlata (můžete se přesvědčit, pyšní se jimi dosud). Na svůj věk byla drobná, o to nápadnější byla její bystrost a výborné vyjadřovací schopnosti. Toto vše mělo svůj podíl při situaci, kterou mi v komentáři připomněla Alenka. V mladším školním věku jsem bývala často nemocná, trpěla jsem na opakované angíny, vysokou sedimentaci. Chodila jsem často na vyšetření, odběry krve - žádná radost. Řešením mělo být vytržení mandlí, ale pořadník byl nekonečný. Tak jsme zase jednou byly v Dětské nemocnici - maminka, Aťa a já. Bylo poledne, maminka nás dvě nechala v prázdné čekárně ambulance ORL a odběhla pro výsledky do laboratoře. Sotva čtyřletá Aťulka měla ten den na sobě krásné růžové manšestrové "lacláče". Ale utrhl se jí knoflík od jedné kšandy - knoflík jsem jí dala do kapsy a kšandu zastrčila, aby neplandala. Tiše jsme si hrály, když tu náhl

  Během roční vojenské služby dohlížel Petr na práci radarů kontrolujících vzdušný prostor (ajta! to je asi vojenské tajemství) a zároveň promýšlel koncepci nového oddílu. Bylo jasné, že by měl být věkově smíšený, aby jen tak nezanikl. Výzkumně zaměřené družiny budou relativně samostatné, celý oddíl se sejde na výpravách a na táboře. Hlavním cílem bude vést děti ke kamarádství a ke vztahu k přírodě. Po návratu z vojny Petr hledal, na které skupině mu dají prostor pro práci s tábornickým oddílem. A zakotvil na skupině při ZŠ Lerchova a v klubovně na Kampelíkové, kde se naše cesty potkaly. Děti pro oddíl s názvem Expedice hledal při osobních motivačních návštěvách ve třídách na druhém stupni. Plánoval náročný tábornický program, o mladších dětech proto zatím neuvažoval. Začátky nebyly snadné - pro první tábor v r. 1971 na Lipně (Expedice se přidala k táboru Zeměpisné společnosti) se podařilo získat jen asi pět dětí. Děti ani rodiče nebyli na tábory na zelené louce zvyklí, jeden tatínek d

  Jak ten čas letí - moje milá mladší sestra dnes slaví narozeniny s pěkným pořadovým číslem dělitelným pěti a ještě jedním prvočíslem! GRATULUJI! Původně jsem si přála bratříčka, vlastně ani nevím proč. Ale brzy se ukázalo, že sestřička je dobrá volba. Byla nejprve hodně maličká - menší než moje nová panenka Evička. Výhoda byla, že se Vlastička dobře vešla do Eviny postýlky na kolečkách a mohla jsem ji pod maminčiným dohledem vozit po pokoji. Když sestřička začala mluvit, sama se přejmenovala na Aťu a Aťa je pro nás dodnes. Vlasta jí říkají v práci a na úřadech a taky někdy její manžel. Foto: Velká a malá sestra 1956 Musím se kajícně přiznat, že když bylo Ati kolem 4 let, moc mě bavilo ji různě pošťuchovat nebo jí říkat něco, co ji zlobilo. Uměla se totiž nádherně vztekat a pištět a vrhat se na mě. Nejhorší na tom je, že já jsem byla v očích rodičů vzorné dítě a následná pranice byla často vytýkána ubohé malé Aťulce. Promiň, sestro, byla jsem zlomyslná a hloupá, už to nikdy neudělám!

  Po kratším hledání v Petrově počítači jsem našla a vytiskla seznam táborů. Systematický Petr ho naštěstí napsal po ukončení naší aktivní tábornické kariéry.  Petr vedl první oddíl v roce 1966 jako student techniky v táboře ROH brněnské Zbrojovky (pracoval tam jeho tatínek). Protože neuznával pasivní "rekreaci" dětí, podařilo se mu s vedením tábora domluvit zajímavou akci. Čtyři tábory z okolí se dohodly vzájemně poskytnout putujícím oddílům nocleh ve stanech a stravu. Petrův  oddíl Putovník vyrazil ze Sloupu do Protivanova, pak na Baldovec a nakonec zpět do Sloupu. Děti byly nadšené a Petr se těšil, že si putování příští rok zopakuje.  Ale v roce 1967 byl ochoten spolupracovat jen tábor Baldovec, a to částečně - poskytne návštěvníkům volné stany, ale jinak nic. Stravu si musí zajistit sami. Takže putování bude kratší a s vařením. Domovský tábor Sloup vyslal dodávku s potravinami a dalšími potřebnostmi, takže Putovníci mohli na asi desetikilometrový pochod vyrazit docela nal

  Ano, musím se k tomuto zajímavému tématu vrátit, a to na přání jedné věrné čtenářky. Chybí jí vyluštění, jak to dopadlo, jestli už zavládla všeobecná radost a happy end. Takže - jak to říct - jenom částečně. Pustím se do toho "dlouhým slovem", abych si to užila. Podle ohlášení prostřednictvím SMS a e-mailu mi v úterý ráno zazvonil mobil a milý hlas sdělil, že za námi přijde mezi 11 a 13 hodinou. Za pět minut jedenáct se objevil sympatický třicátník v roušce a s odbornickým kovovým kufříkem na nářadí. Kolem krku mu visela šedá hadice - dvojče té naší, co odvádí vodu z pračky. Naklonil se přes pračku a odborným grifem zakvedlal hadicí v otvoru ve zdi. Konstatoval, že je málo zastrčená a hned chybu napravil. Pak opakovaně vyzkoušel vypouštění vody z pračky - ani kapka vedla! Trošku jsme se omlouvali, že jsme volali odborníka kvůli takové hlouposti, ale mile nás uklidnil, že to je normální. Už méně milé bylo to, že nám nevymění vadný přívodní ventil - je to práce pro vodaře. On

  Mám ráda svoje jméno i své jmeniny. Nejkrásnější dárek k svátku jsem dostala v roce 1972 od Petra - tady je:  JARMILCE   Zamrzly rybníky, zamrzla jezera, mrzne už řadu dní z rána do večera.   Řadu dní už řádí lítý ten zimy běs, v autech už zamrzla i nemrznoucí směs.   Sluníčko nehřeje, tráva se nezelení, nezbývá naděje, že se to ještě změní.   Však přece jiskřička tepla a humoru zaplála najednou v měsíci únoru.   Minuly Hromnice, minulo Blažeje, přišel den, kdy se i slunce víc zasměje.   Přišel den, který k nám   jaro už posílá   v obálce zdobené   vizitkou Jarmila.   Je svátek Jarmily! Ač venku praští mráz, přece jen posílí představu jarních krás.   A za tu představu   a taky za štěstí,   že Tvoje jméno už   jara je předzvěstí   musím Ti něco říct, nemám už stání, neb ke Tvým jmeninám má to být přání.   Tak Ti přeji hodně zdraví a „za jedna“ státnici, ať se máš jak básník praví jak pr

  Tak mi ten únor docela dobře začíná. Hned ráno jsem vyrazila do stánku pro chleba a Petrovy oblíbené norské kostky.  Svítí sluníčko, jemný mrazík jen příjemně štípá do tváří.  Dvě starší dámy (možná mladší než já) u stánku debatovaly a pokuřovaly. Jedna měla na vodítku chundelatého psíka ve slušivé kombinéze, který se se mnou chtěl kamarádit, ale panička mu to nedovolila. Škoda, už se mi po pejscích stýská, Draco nás dlouho nenavštívil a po Skype se nedá drbat na hřbetě. Při snídani jsem si přečetla noviny - čtu jen nadpisy, co mě zajímá, to pročtu celé. Nejvíc mě zaujala informace o pokroku v přípravě vakcíny Novavax, která se bude vyrábět nedaleko Prahy. K použití má být v dubnu - tak uvidíme. Povzbuzena jednou z mála optimistických zpráv jsem upekla štrůdl s jablky, ořechy a hrozinkami. Teď chladne v troubě a dobře voní. Z pilnosti jsem ještě ze zbylých nakrájených jablíček (dostali jsme je od sestřenice Libušky) uvařila kompot se skořicí a hřebíčkem. Škoda, že nás nemůžete navští