ALIMRAJ

  Co se to se mnou děje? Poslední blog jsem napsala před týdnem. Buď je můj život příliš plný akcí a nemám čas na psaní, nebo je naopak zcela prázdný, bez jiskry inspirace. Protože se mi ani jedné z těchto hypotéz nechce věřit, provedla jsem hlubokou analýzu této krizové situace.  A hleďme! Je to právě týden, co se mi podařilo přemluvit Petra, aby mě provázel na každodenní vycházky. Uvědomila jsem si, že právě při chůzi po jehličí nebo loňském listí jsem si zvykla promýšlet téma příštího blogu a splétat slova do zábavných (jenom jestli!) vět. Takže za moji odmlku může vlastně Petrovo dobré srdce a jeho ochota mi dělat na procházce společnost. Protože Petra se rozhodně nehodlám zbavit, musím se naučit  přetvořit  svůj tvůrčí proces. A protože právě píšu, asi to nějak půjde.  Co se tedy za uplynulý týden u nás přihodilo. V úterý jsem u společnosti Missiva objednala ekologické přípravky pro domácnosti mých dcerušek a hned ve středu pošta balík doručila. Missivu i Českou poštu doporučuji.

  Při výčtu svých závislostí jsem opomněla nakupování na internetu. Moje podvědomá ochranka chtěla zabránit zveřejnění nejnebezpečnější z mých závislostí. Na internetu nakupuji opravdu ráda a s chutí. Některé z těchto nákupů jsou samozřejmě celkem nevinné a dokonce velmi prospěšné.  Po přestěhování do Kohoutovic a odchodu do důchodu jsem pro potraviny chodila s batůžkem a plátěnými taškami do půl kilometru vzdáleného Alberta. Pro těžší věci jsme s Petrem zajeli autem. Kamarádka Hanka z poradny se zmínila, že její syn pracuje ve firmě Košík, která doručuje nákupy až ke dveřím bytu. Vyzkoušeli jsme - vybrat zboží na internetové stránce obchodu bylo snadné a zábavné, mladý kurýr vše v dohodnutou dobu v papírových taškách přinesl.  Pak se ale proradný Košík stáhl z Moravy. Ale bylo tu ještě Tesko se stejnou službou - rozdíl byl v tom, že zboží  přinesl kurýr v přepravce, kterou bylo třeba hned vyskládat a vrátit. Už jsem se zmínila, že nejsem kamarád časově limitovaných úkolů - čekající ku

 Náš Jirka dnes slaví 28.narozeniny.  Stále je to ten milý, usměvavý, nenáročný chlapec, jak ho dlouho známe. Člověk by ani nevěřil, že na něm jeho trudné dětství nezanechalo více stop. Jak si můžete spočítat, narodil se v roce 1993. Bohužel ho krátce poté jeho babička, vášnivá karbanice, prohrála v kartách. Dostal se tak do rodiny, která mu zřejmě neposkytovala dostatek podnětů, takže začal vývojově zaostávat. Dokonce jej přejmenovali - jméno Josef je sice také pěkné, ale Jirka je Jirka. A co je nejhorší, po pěti letech se ocitl odložený u popelnic!  Ale babička se to naštěstí dozvěděla a milý Jirka se k nám vrátil. Hodně jsme se mu všichni věnovali, byl nejmladší a jediný synáček. Přesto se svým jiskřivě inteligentním sestrám nikdy nevyrovnal a získal jen základní vzdělání ve zvláštní škole (nyní základní škola praktická).  Foto: Vánoce 2002 na Údolní se sestrami Ráda vzpomínám na chvíle v poradně, kdy jsme se seznamovaly s některou novou kolegyní a povídaly si o dětech. Pochlubila j

Některým běžným závislostem se mi podařilo nepropadnout. Například kouření. V mé nukleární rodině byl kuřák jen tatínek.  Chodil si zakouřit na lodžii, za silných mrazů směl kouřit v kuchyni do kamínek, kterými jsme přitápěli k nevýkonnému ústřednímu topení. Jednou - bylo mi asi dvanáct - jsem si na lodžii s kouřícím tatínkem povídala a zeptala jsem se, jak kouření chutná. Řekl "zkus to" a podal mi hořící cigaretu. Zvědavě jsem z ní potáhla, rozkašlala jsem se a konstatovala, že mi to rozhodně nechutná. Už jsem to pak nikdy nezkusila a divila jsem se tatínkovi, že jemu to chutná. První zkušenost s alkoholem mi poskytl dědeček František ještě v předškolním věku, dal mi ochutnat trošku černého piva - tvrdil, že se po něm roste. Tehdy ještě nebyl napsán příběh maxipsa Fíka, který naopak po pivu růst přestal, ale Fík pil asi světlé a neslazené. Pro mě dědeček pivo osladil, docela mi zachutnalo, ale závislost jsem si tehdy ani potom nevytvořila. Na slavnostní tabuli bývalo doma ví

  Konečně se mi včera splnilo tajné přání: pronikla jsem (legálně) do největšího brněnského očkovacího centra na Výstavišti. Jsem totiž nejmladší z nás tří, co spolu v Kohoutovicích bydlíme. Maminka už tam byla dvakrát, Petr před týdnem poprvé. Oba mi vyprávěli, jak to v centru vypadá a jak probíhá proces očkování.  Ale ukázalo se, že toto supercentrum je stále ve vývoji a rozpuku. Maminka byla na první injekci koncem ledna. Měla pocit, že se o ni dobrovolníci starají jako o anglickou královnu, pomáhali jí i s odložením kabátu. Pak musela chvíli čekat, než přijdou další osoby do šestice, aby mohly být naočkovány, a nakonec vyšla stejnými dveřmi, kterými vešla. Po třech týdnech si šla pro druhou injekci a konstatovala, že se centrum trošku rozšířilo. Petra začátkem března také dobrovolníci dobře navigovali, v centru už ale zřejmě bylo podstatně víc lidí. A východ byl daleko, úplně jinde než vchod. Takže bylo orientačně náročnější najít čekající auto, Petr musel obejít celý pavilon. Byla

  Jsem líná osoba. Pokud mě znáte a mé lenosti jste si nevšimli, je to jen známka  dobrých maskovacích schopností. Brzy jsem si totiž uvědomila, že lenost není oceňovanou charakterovou vlastností.  V maskování lenosti mi hodně pomáhá moje další dominantní vlastnost - ctižádost. Naštěstí pro okolí se jedná o nebojovnou formu, nepotřebuji vítězit nad jinými, ale moje výsledky musí být nejlepší, jaké mohu dosáhnout. V kombinaci s leností mne to nutí hledat optimální cesty k dosažení výsledku s minimálním vynaložením sil. Veškerá zlepšovadla a urychlovadla jsou vítána. Jako příklad mohu uvést situaci se zkoušením z fyziky na střední škole, kterého se naše jazyková třída upřímně bála. Pouze první zkoušení bylo dobrovolné. Už je vám jasné, že jsem se vždycky po taktické chvíli váhání hlásila já. Spočítala jsem si, že je výhodné naučit se spolehlivě první dvě látky, dostat jedničku a mít pak celé pololetí klid. A ještě mi spolužáci děkovali za záchranu! Pro líného člověka je zásadní naučit se

  Telefonovala jsem dnes se Soňou, svou spolupracovnicí a šéfovou, ale taky kamarádkou z mého bývalého pracoviště. A tak se mé myšlenky zatoulaly do poradny na Zachové, ze které jsem před skoro šesti lety odešla do důchodu.  Přání pracovat v poradně na Zachové se u mě zrodilo po třech týdnech, které jsem tam ve třetím ročníku studia psychologie strávila na praxi. Příjemné prostředí starší vily (dřív tam býval dětský domov, v bývalé koupelně seděla sociální pracovnice), milí lidé, zajímavá práce. Takže jsem měla jasný cíl.  Když jsem ale hledala po první mateřské dovolené místo, nic v oboru nebylo možné získat - jednak bylo psychologických míst málo, jednak mi tatínek - "osmašedesátník" - vyrobil kádrový škraloup (moje  mladší sestra se kvůli tomu dvakrát nedostala na Přírodovědeckou fakultu, přestože u přijímacích zkoušek byla pokaždé na prvním místě - ale dopadlo to dobře, nastoupila na VUT  a je šťastná až dosud).  Ale dovolili mi nastoupit jako vychovatelka na Internátní z

Rozhodla jsem se napsat vzpomínky na první samostatný tábor Stezky - putování Sněžné - Žďár nad Sázavou. Mezi účastníky byly dvě naše nejstarší dcerky, Alenka a Hanička, tak mi trošku pomohly se vzpomínáním. Cesta na tábor byla pro mě velmi napínavá. Petr se Štěpánkou, zvanou Pišta, jel s účastníky vlakem, a já jsem dostala za úkol vyzvednout naši Alenku na jazykovém táboře v Bystřici nad Perštejnem. Nevím, kde jsem tehdy vzala odvahu na samostatnou jízdu naším po střechu naloženým trabantem po zcela neznámé trase. Kupodivu jsem (zcela vyčerpaná) našla jak Alenku, tak i naše táborníky. Ti museli dojít od nádraží v Novém Městě do Sněžného pěšky. Ve Sněžném jsme byli několik dní a podnikali výpravy do okolí. Také proběhla šifrovaná honba za pokladem. Vzpomínám si, jak jsme s Petrem večer psali šifrované dopisy v parku na náměstí pod lampou. Hanička si zase vzpomněla, že hra byla rafinovaná, kdo nedoluštil poslední dopis do konce, našel falešný poklad - bednu s uhlím.  Na výpravy jsme si

Možná víte, že je to   mezinárodně uznávaný svátek stanovený Organizací spojených národů k výročí stávky newyorských švadlen v roce 1908. Tehdy   15 000 žen pochodovalo ulicemi New Yorku s požadavky na zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, hlasovací právo a ukončení zaměstnávání dětí. Ve Spojených státech se od tohoto roku slavil poslední únorovou neděli „Národní den žen“.  V Evropě byl roce 1910 Mezinárodní den žen zaveden na konferenci žen v Kodani   na návrh Clary Zetkinové jako připomínka těchto demonstrací za lepší pracovní podmínky žen v USA. OSN tento den oficiálně uznala v roce 1975 a stanovila jeho datum na   8. březen. V dobách socialismu se u nás MDŽ tradičně slavil na pracovištích, byl zdrojem mnoha kreslených vtipů (představte si alkoholem posilněného manžela vracejícího se z oslavy MDŽ s poničenou kytkou k manželce znavené péčí o děti a mytím nádobí). Na ta rovná lidská práva se nějak pozapomnělo, ale 8.březen nám je stále připomíná. Já mám tento den ráda, v rodině na ně

  Deset let, ve kterých Petr nesměl pracovat s dětmi, nám uběhlo docela rychle. Narodila se nám Alenka (dostala od Expedice medvěda EXmíšu), přestěhovali jsme se do Kohoutovic, narodila se nám Hanička, pak ještě Evička a přestěhovali jsme se díky obětavosti mých rodičů a prarodičů, kteří si s námi vyměnili byt, nazpět na Havlíčkovu.  Foto z Petrovy on line oslavy 77. narozenin je důkazem, že Alenčina rodina se o EXmíšu stále vzorně stará. Na podzim 1983 se Petr na naší bývalé skupině opatrně zeptal, jestli se může k práci s dětmi vrátit - a ejhle, mohl. Projekt nového oddílu včetně názvu měl už připravený: věkově smíšený oddíl s turisticko-výzkumnickou a tábornickou náplní, preferující kamarádství a spolupráci.  A bude se jmenovat STEZKA. Nikdo z nás by tehdy nevěřil, že naše Stezka se stejným logem a znakem a ve stejném duchu bude plná života i po 38 letech! V počátcích oddíl tvořili hlavně Alenčini spolužáci ze třetí třídy, několik děvčat ze sedmé třídy a jejich sourozenci. Zakládací

  Věrná čtenářka mých blogů se mě včera ptala, proč jsem dlouho nic nového nenapsala. Řekla jsem jí, že se nic neděje. Mám sice v plánu psát o historii Stezky, hlavně o táborech - ale k tomu potřebuji konzultovat s pamětníky, aby to nebyly jen moje báje a pověsti (někteří  z čtenářů vědí, jak jsem popletla příhodu s ještěrem v krabičce). Když jsem se ale zamyslela, co byla moje UDÁLOST posledních dnů, zjistila jsem, že je to v každém případě návštěva u zubaře.  Před rokem šel můj ne příliš oblíbený zubař do důchodu, tak jsem se rozhodla najít si nového co nejblíže bydlišti. Hledala jsem adresy na internetu, telefonovala jsem, nikde mě nechtěli. Až stomatologické centrum Diente na Hlinkách bralo nové pacienty. Byla jsem moc spokojená, mám to na trolejbusu bez přesedání! Ale ouha, při první návštěvě jsem se dozvěděla, že se stěhují - naštěstí  na Sochorovu, takže si přestoupím na jedničku a pojedu jen tři zastávky. Teď to ale na dva roky neplatí, kvůli ražení nového tunelu jednička končí