8. únor: narozeniny mé mladší sestry

 Jak ten čas letí - moje milá mladší sestra dnes slaví narozeniny s pěkným pořadovým číslem dělitelným pěti a ještě jedním prvočíslem! GRATULUJI!

Původně jsem si přála bratříčka, vlastně ani nevím proč. Ale brzy se ukázalo, že sestřička je dobrá volba. Byla nejprve hodně maličká - menší než moje nová panenka Evička. Výhoda byla, že se Vlastička dobře vešla do Eviny postýlky na kolečkách a mohla jsem ji pod maminčiným dohledem vozit po pokoji. Když sestřička začala mluvit, sama se přejmenovala na Aťu a Aťa je pro nás dodnes. Vlasta jí říkají v práci a na úřadech a taky někdy její manžel.

Foto: Velká a malá sestra 1956

Musím se kajícně přiznat, že když bylo Ati kolem 4 let, moc mě bavilo ji různě pošťuchovat nebo jí říkat něco, co ji zlobilo. Uměla se totiž nádherně vztekat a pištět a vrhat se na mě. Nejhorší na tom je, že já jsem byla v očích rodičů vzorné dítě a následná pranice byla často vytýkána ubohé malé Aťulce. Promiň, sestro, byla jsem zlomyslná a hloupá, už to nikdy neudělám!

Pak přišly roky, kdy jsme si s Aťou perfektně rozuměly. Bydlely jsme spolu v pokoji, chodily jsme společně ven (tehdy děti ještě chodily normálně samy ven!) - často na Kraví horu. Povídaly jsme si o svých kamarádkách a o zážitcích ze školy, před spaním jsem jí vyprávěla vlastní pohádky. Vymýšlely jsme si zajímavé hry - mám ještě schovanou mapu našeho tajného společného ostrova. Každý pátek jsme chodily do školního sálu do kina. Vzpomínám si, že jsme jednou spolu tiše v našem pokoji plakaly - utratily jsme kapesné a nezbyly nám dvě koruny na kino. Našel nás dědeček František a finančně nás podpořil - ještě jsme to do kina stihly.

Když za mnou začal chodit Petr, patnáctiletá Aťa na něho zpočátku trošku nevražila - projevovalo se to slovními invektivami, důsledným oslovováním "pane inženýre" (přestože jí nabídl tykání) a jednou dokonce ostřelováním kamínky z dětské pistole. Ale pak se jejich vztah zlepšil natolik, že mu dokonce podstrčila papírek, na kterém stálo: "upadla jsem v tanečních!" Petr to s námi neměl lehké. Jednou jsme my tři jeli vlakem k babičce do Tetčic a Aťa bez varování začala mluvit záhadnou neznámou řečí. Samozřejmě jsem se připojila a Petrovi jsem náš dialog začala překládat. Už nás znal, tak se zapojil do konverzace a kladl mým prostřednictvím sličné cizince plno otázek. Dvacetiminutová cesta uběhla jako nic, bonusem byly překvapené obličeje spolucestujících.  Jak je vidět, podařilo se nám díky Atě (a babičce Vlastě Novozámské - o tom jindy) mého budoucího manžela a jeho smysl pro humor dobře prověřit.

A po mé a Petrově svatbě se velkorysá sestra  dokonce bez známek nevole vystěhovala z našeho společného pokoje na verandu a uvolnila místo pro novomanžela. Bydleli jsme pak ve vzájemné shodě se sestrou, rodiči a prarodiči dva roky - druhý rok navíc s naší Alenkou. A hodná teta Aťa, tehdy už studentka VUT, byla ochotná chůva.

Když jsme se s Petrem a Alenkou odstěhovali do nového družstevního bytu v Kohoutovicích, naše cesty se sestrou se čím dál víc rozcházely. Brzy se také vdala a odstěhovala se za manželem do Tetčic. Je to blízko, a přece daleko. Přicházely děti, pak vnoučata. Obě jsme chodily do práce. Dnes jsem já už šestý rok šťastná babička důchodkyně. A moje malá sestra se brzy do důchodu bude chystat. To jsou paradoxy!

Tak jsem si zavzpomínala a jsem z toho nějaká dojatá. Ještě musím připomenout, že kromě mladší sestry mám ještě staršího bratra Felixe, o kterém vědí jen zasvěcení, ale to je jiná historie.

Luisu a Lotku už moje krásná sestra bohužel nemá. Zato má čtyři úžasná vnoučata.