Oddíl EXPEDICE - LE Muráň 1973

Dopravit se na Muráň nebylo jednoduché. Petr s Baronem, jedním z nejstarších kluků, nasedli kolem třetí hodiny ranní do kabiny vojenského náklaďáku s materiálem. Asi ve stejnou dobu nastupovala do vlaku šestičlenná skupina stavěčů pod vedením Křemílka. Já jsem se zbytkem táborníků vyrážela o den později. Cesta vlakem (s přestupy) trvala asi devět hodin.

Předvoj měl za úkol na tábořišti vyložit materiál z nákladního auta, postavit hangár a do něho uložit věci, kterým hrozilo navlhnutí. Kronikář píše: "Kufry jsme přenášeli v rukách. Ale potom se ptáci nad údolím nestačili divit. Vzduchem poletovala lehátka, spací pytle, batohy i bedny..." Pak už zbývalo jen postavit dočasné stany na přespání. 

Druhý den dorazila hlavní část táborníků a také traktor s deskami na stavbu stanových podsad. Na pile vznikl problém - nebyly k dispozici objednané levné krajinky. Ale nenechali nás na holičkách, dodali místo toho nádherná prkna první třídy, a účtovali si krajinky! Stavba stanů na dřevěných podlážkách (stavěli jsme ve svahu) zabrala dětem dost času, procvičily se v měření, řezání pilkou, přitloukání hřebíků. Komplikací byl častý déšť, který nás zaháněl do úkrytu. Teprve večer čtvrtého dne byly všechny děti ubytované v čerstvým dřevem vonících stanech. Pak následovaly stany pro vedoucí, vylepšení kuchyně a jídelny, stavba brány. 

Na snímku Šuměnka kontroluje pokrm vařící se na roštu a Červ nehygienicky ochutnává. S vařením to nebylo jednoduché, nikdo z nás to neuměl. Ale měli jsme výborné karty s rozpisem surovin a přesným popisem práce, nechybělo nám nadšení, tak to šlo zvládnout. Pro zásoby jezdila služební družina s dvoukoláčkem a batohy do čtyři kilometry vzdáleného Muráně, většinou jsem je doprovázela. V obchodech na nás byli moc hodní, dokázali poradit. Paní vedoucí v samoobsluze mi jednou řekla (ovšem slovensky): "To jsi hodná, děvenko, že tak pomáháš panu vedoucímu" a nechtěla věřit, že už mi bude třiadvacet a za měsíc se vdávám.

Poněkud zlepšené počasí umožnilo podnikat výpravy do okolí - i když na Muráňském hradě nás zastihla skutečně divoká bouře. Výpravy byly většinou fyzicky náročné, s překonáváním velkých výškových rozdílů i strachu z medvědů, které si někteří táborníci přáli potkat. Kromě výprav probíhaly sportovní hry, etapová šifrovací hra, práce v kroužcích...

Pěkné počasí nás motivovalo také k vybudování přehrady zvané bahňák - potůček tekoucí vedle tábora jsme přehradili kládami a drny. Na snímku technické pokyny ke stavbě dávají Aťa (nahoře) a Křemílek (ve vodě u hráze). Důležitost přehrady se ukázala, když zachytila láhev s dávným zašifrovaným vzkazem jednoho z Bratříků jeho synovi Zbyškovi o ukrytém pokladu Bratříků.  Poklad se táborníci samozřejmě vydali hledat a po napínavém pátrání byla jejich snaha korunována úspěchem!

Druhý potůček pramenil ve svahu asi 200 metrů nad táborem, pod vodopádem u pramene jsme nabírali vodu na vaření do velkých umělohmotných nádob. Silákům ze služby se nechtělo těžké nádoby nosit, tak je začali ze svahu válet a brzdit je při tom tlustými dřevěnými holemi. Všechny to moc bavilo, dokud jedna z nádob nepraskla. Pak tuto kratochvíli Petr zakázal.

Na prudkém potůčku si strýček Laďa vybudoval svoji atraktivní vodní elektrárnu  - měl pak jako jediný ve stanu elektrické osvětlení.

V polovině tábora nás za zvuku hromů a za prudkého deště navštívil důstojný  Neptun se svojí družinou a pokřtil nové táborníky vodou ze svých řek, jezer, potoků a studánek. Na dolním snímku právě křtí Křemílka.

 Důležitou součástí táborového života byla samozřejmě výzkumná činnost, které se družiny věnovaly podle svého zaměření. Průzkumníci zažili velmi milé setkání s paní Sklenárikovou - babičkou kolovrátkářkou. Při pátrání po stopách Slovenského národního povstání táborníci v obci Muráň našli jediného žijících účastníka povstání. Byl jím velmi milý místní pan farář. Pozvali jsme ho na besedu do tábora, on na oplátku pozval naše táborníky do kostela na mši. V táboře byl pan farář se skupinkou dětí, které u něj trávily prázdniny, dokonce dvakrát - podruhé na slavnostním táboráku, kde mladší členové oddílu skládali slib.  A družina, která s panem farářem navázala kontakt, se umyla, oblékla do zelených košil a pionýrských šátků, dostala od Petra podrobné instrukce o chování a v dohodnutý den vyrazila do muráňského kostela. Při mši seděli vzadu, když věřící povstali, vstali také, byli vzorně potichu a zvědavě vše sledovali. Tehdy jsme netušili, jak bude tato příhoda pro oddíl osudná.

Vyvrcholením tábora byla den před odjezdem olympiáda - závodilo se ve skoku vězně, běhu do kopce, penízkovém slalomu a vrhu polenem. Na horním obrázku Brumla polenem málem zasáhl Šuměnku. Dole Hanka sbírá penízky na ešusech (v pozadí Petr měří čas).

V den odjezdu bylo mnoho práce. Vstávali jsme ve čtyři hodiny, sbalili jsme si věci, rozebrali naše stany. Služební Zálesáci připravili jídlo na cestu a vyklidili kuchyni. Pršelo, asi nás tábořiště nechtělo pustit.  Přijelo auto Československých drah s přepravními bednami, do kterých jsme rychle uložili stany, naše věci a ostatní materiál - vše pojede vlakem do Brna. Dorazil také traktor, na vlečku jsme naložili prkna - budou čekat na půdě fary na příští tábor. Nakonec jsme pečlivě vysbírali na celém tábořišti papírky a všechno, co na louku nepatří.  Naposledy jsme se prošli do Muráně, poobědvali tam v restauraci a pak nás autobus zavezl na vlak do Červenej Skaly. Ve dvě hodiny ráno jsme na brněnském nádraží provolali ZDAR táboru a vydali se s rodiči domů. Ale tentýž den odpoledne jsme se znovu sešli na oslavu šťastného návratu!

Návštěva pionýrů v kostele měla nepříjemnou dohru - podrobně je to popsáno v lednovém blogu "Petr".  Tak se stalo, že tábor na Muráni byl pro Petra i pro mě posledním táborem s Expedicí.