ALIMRAJ

  Na rozdíl ode mne nemá maminka nainstalovaný AdBlock. Takže jí při prohlížení Facebooku naskakují rozličné reklamy.  V únoru a březnu se začaly objevovat obrázky moc pěkných botiček od firmy "Antonia obuv", včetně elegantních nazouváků. Máme s maminkou stejné zelené nazouváky, které nám od roku 2012 perfektně slouží, nosíme je hlavně v Kadolci. Já bych v jejich nošení klidně pokračovala, ale maminka usoudila, že nutně potřebujeme botičky nové. Takže jsme se pokusily oslovit  "Antonia obuv"  - šlo to jen formou komentáře k obrázkům krásných botek na Facebooku (webové stránky firmy jsem nenašla). Po několika dnech se objevila odpověď - děkují za objednávku, boty budou za 4 až 5 dní u nás. Těšily jsme se, ale marně.  Po třech týdnech jsem objevila moc pěkné nazouváky v různých barvách u firmy "Jadi" - objednaly jsme si stejné červené. Dorazily za dva dny, velmi elegantní a pohodlné, je možno je nosit i s páskem přes patu. Ale mamince byly úzké. Jako obvykle

  Poslední tábor Stezky před sametovou revolucí bylo putování na trase připravené Domem pionýrů v Prostějově. Ubytování bylo zajištěno ve školách v Konici a v Protivanově. Z těchto základen jsme vyráželi na výpravy do okolí, samozřejmostí byly výzkumy. Ve škole v Konici jsme bydleli ve třídách a měli jsme k dispozici praktickou "cvičnou" kuchyni. Tu jsme využívali k vaření snídaní a přípravě jídla na výpravy (večeřeli jsme většinou v restauraci). Počasí nám přálo, tak jsme snídali venku za školou.  Tam jsme taky měli večerní nástupy a táborníci zde řádili v osobním volnu, psali kroniku a výzkumné zprávy. Tady nás taky zastihla kontrola vyslaná naší skupinou a stranickou buňkou školy - ještě jsme neměli důvěru (ale všechno dopadlo na výbornou). Počasí nám přálo, odpočinkový den jsme strávili na koupališti (nádherný skok do vody předvádí Leo). Drahanská vrchovina nabízela hodně možností pro naše výpravy. Cestou jsme si často uvařili náš oblíbený čaj "co les dal" s kop

  Žijeme si ve svém útulném panelovém domečku mezi borovicemi a vzrostlými jedlemi dvě babičky a jeden dědeček. A věřte - nevěřte, včera odpoledne za námi přišla  Karkulka. Měla své oblíbené dlouhé červené šaty a nesla košíček plný vlastnoručně upečených čokoládových mufinků. Karkulka bydlí se svou rodinou za horami a doly a hustými lesy. Maminka má o Karkulku starost a napomíná ji: "Nechoď, Karkulko, do MHD, číhá tam nebezpečný Kovid. Běž raději přes les!" Ale cesta je daleká, z kopce, do kopce a zase z kopce. A v lese není taky až tak bezpečno - pobíhají tam stáda divokých muflonů a foto pasti leckde zachytí i vlky. Tak si milá Karkulka raději vytáhla svoji super koloběžku s velkými koly, nasadila si červenou přílbičku  a vyrazila. Chvíli to trvalo, ale je trénovaná, tak k panelové chaloupce svých předků dorazila bez úhony a s červenými tvářičkami ošlehanými větrem.  To bylo radosti! Už tu byla i Karkulčina maminka - ta přijela z práce zeleným terénním autíčkem zvaným "

  Včera jsem úspěšně absolvovala druhou injekci vakcínou COMIRNATY od firmy Pfitzer. Očkovací centrum na výstavišti opět fungovalo jako hodinky, oproti první návštěvě tam bylo ale mnohem víc očkovaných lidí. Rozdíl byl i ve vlastním vpichu. Poprvé jsem ho ani neucítila, tentokrát to byl pořádný píchanec, cítila jsem tlak vpravované látky. Nevím, čím to bylo, asi technikou sestřičky.  Ale tím nebyly úkoly dne vyčerpány. Začínala možnost registrace k očkování pro osoby 65+ a já jsem slíbila své multitalentované kamarádce Zuzce (jejíž jedinou slabinou je nechuť k podobným akcím s počítačem), že ji k očkování zaregistruji. Už mám přece velkou praxi, registrovala jsem maminku, Petra i sebe. Ale zažila jsem  déjà vu - stejně jako při maminčině registraci jsem marně - celé odpoledne a večer - čekala na PIN1 umožňující vstup do systému. Zdeptaly mě dvě seniorky ve zprávách ČT, které se ladně a bez problémů zaregistrovaly. Už asi nezvládám klikání myší znavenou azbukou. Ale těsně před 23. hodin

  Letní expedice Oslavany je první, které se účastnily všechny čtyři naše dcerušky. Už vlastně nevím, proč jsem se se sedmiměsíční Petruškou neubytovala spolu s ostatními táborníky v oslavanském domě pionýrů, ale v domečku našeho strýčka Ladi na návrší. Asi kvůli praní plínek a vaření miminčí stravy. Za ostatními jsme s kočárkem spěchaly každé ráno, občas jsme  pro všechny  cestou  nakoupily pečivo k snídani. Moji roli Petrovy pravé ruky převzala  maminka - ostatně právě ona nám pobyt zde zajistila, ředitel domu pionýrů byl jeden z mnoha jejích žáků. Mě zůstala funkce hospodářky, na další nákupy jsem se službou v kuchyni vyrážela bez Petrušky. V táboře se vždycky našel dostatek ochotných chůviček a Peťa byla z jejich péče nadšená. Oslavanská expedice byla velmi atraktivní - byl to počítačový tábor! Petr v té době kromě Stezky vedl také na ZŠ Sirotkova (kam chodila Alenka) počítačový - programátorský kroužek. Škola měla díky spolupráci se Zbrojovkou jako jedna z prvních v Brně počítačov

  Mám kamarádku Táňu, už dlouho. Poznaly jsme se při středoškolském výměnném pobytu v roce 1968 a od té doby si dopisujeme. Naše přátelství nepokazil ani dočasný pobyt vojsk, který začal téhož roku. Táňa totiž bydlí v Moskvě. Nepsaly jsme si moc často, každá tak 5-6 dopisů ročně. Delší přestávka nastala v období, kdy jsme obě měly malé děti a proto i málo času. Dopisy mi pomohly udržovat při životě moji znalost ruštiny, která byla po absolvování jazykové třídy na SVVŠ na slušné úrovni (nedivte se, po tři roky osm hodin ruštiny týdně zanechá na člověku stopy). Jinak jsem znalost jazyka neměla možnost využít. V roce 1997 se Táňa s nejstarší dcerou Katkou vydala na dalekou cestu a přijela nás navštívit. To bylo výborné, hodně jsme si popovídaly. Táně se naše "malé městečko" Brno moc líbilo, kromě pamětihodností se s Katkou zajímaly i o obchody (oblíbily si Globus). Po návratu z práce jsem často měla navařeno - boršč nebo výborné plněné pirožky, dodnes na ně s dcerkami vzpomínáme

  Dneškem končí předlouhý celostátní stav nouze. Normální život ještě není na dosah, ale naděje pomalu klíčí. Neměli bychom nic uspěchat a postupovat rozvážně jako probouzející se příroda. Dnes jsme na procházce s Petrem pozorovali, jak se  v našem lesíku kousek za domem  den po dni pomalu klubou nové lístečky na keřích a stromcích. Duby jsou opatrné, pro jistotu si nechávají kabátek ze suchého loňského listí, nové je ještě v pupenech. Část dětí zítra vyrazí po dlouhé době do školy, asi se většinou těší. Z naší početné rodiny to bude jenom druhačka Alička. Jája se tak jako tak vzdělává doma, gymnazisté a vysokoškolačky  zůstanou u výuky na dálku. Učitele i žáky zvládající on line výuku skutečně obdivuji. A teď ještě víc, protože jsem si  to tento týden mohla vyzkoušet na vlastní kůži.  To bylo tak: obrátila se na mě kolegyně z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, že v rámci grantu dělají výzkum týkající se dysgrafie. A potřebují u zkoumaných dětí orientačně změřit také inte

  V létě 1987 jsem se nemohla vydat na dobrodružné putování Stezky do dalekých zemí, protože jsem čekala naši čtvrtou dcerušku Petrušku. Svědectví o putování přes Maďarsko do Rumunska tedy píšu na základě vzpomínek a písemných záznamů Alenky, která se s Petrem jediná z naší rodiny cesty zúčastnila. Celou akci organizovala pravděpodobně CKM neboli Cestovní kancelář mládeže - Petr si to už přesně nepamatuje. Autobus v Brně naložil skupinu dětí s vedoucími, týden putoval přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska k moři. Tam čekala stanová základna, na které se účastníci týden radovali z moře (jejich autobus zatím odvážel minulý turnus domů). Po týdnu přijel autobus s další várkou dětí toužících po moři, naložil ty dostatečně vykoupané a týden s nimi putoval k domovu. Ale zpět k našemu oddílu. Ze Stezky mnoho účastníků nebylo - akce byla na tři týdny a nebylo to levné. K nemnoha členům oddílu se přidalo několik dětí mých kolegyň z poradny. V autobuse byli účastníci i z jiných brněnských oddílů

  Bylo nebylo - 3.dubna 2008 se narodil malý pejsek, v květnu jsme si ho přivezli domů. A protože byl "papírový" s perfektním rodokmenem, musel se jmenovat na D. Petruška ho pojmenovala Draco - podle svého oblíbeného záporného hrdiny. Měl se k světu a byl moc krásný a elegantní, tak jsme ho hned v létě vzali do ciziny do lázní, totiž do Trenčianských Teplic. Na kolonádě vzbuzoval velkou pozornost, rád chodil i do kavárny - prostě lázeňský švihák a kavárenský povaleč v jednom. Ale Draco si oblíbil i prostý život v Kadolci, nechal se cvičit Olou, rád chodil (a dosud chodí) na borůvky. Umí si je utrhnout sám, ale dává přednost plné dlani přímo do tlamičky. Hned to první léto jela Peťa na češtinářský tábor s historickou tematikou. Rozloučila se se štěnětem, odjela a my jsme si museli s novým a nezkroceným členem rodiny poradit sami (ještě mám na ruce jizvičky od jeho drápků). Příští léto byl kostým jiný a Draco už byl starší, my zkušenější, tak jsme to bez paničky zvládli v pohod