Oddíl EXPEDICE: jak to bylo dál
Po úspěšném táboře - putování přes Hrubý Jeseník a pak táboření ve Valteřicích - se Expedice dobře rozvíjela. Dětí přibývalo, ozývali se mladší sourozenci členů i další zájemci. Tak vznikla družina mladších a dost nezkrotných dětí, která dostala výstižné jméno Rafani. Jak jsem se už zmínila, dalo nám později dost přemýšlení název přijatelně ideologicky zdůvodnit. Zkratkové slovo RAdost a FANtazie - není to geniální? - nakonec prošlo.
Systém samostatných družin vedených vrstevníky se osvědčil, na pátečních schůzkách s Petrem byli vedoucí družin aktivní a podíleli se významně na tvorbě programu. Rafani se samozřejmě nevedli sami - to by bylo životu nebezpečné - starala se o ně hlavně moje maminka (Vlasta Staňková) a instruktorky Aťa (moje mladší sestra) a Křemílek (maminka současného náčelníka Stezky Standy). Já sama jako zástupkyně vedoucího (a v té době i skupinová vedoucí) jsem se s členy oddílu setkávala každou druhou sobotu na výpravách, za pochodu a při hrách bylo dost příležitostí se poznat a spřátelit.
Petr hned po skončení jednoho tábora začal plánovat další. Dozvěděl se o zajímavém tábořišti "na zelené louce" nedaleko obce Muráň ve Slovenském Rudohoří (tehdy to nebyla ještě cizina). Motivace tábora a táborové hry se nabízela bohatá: jednak působení husitských Bratříků v této oblasti, jednak Slovenské národní povstání.
Náročnější byla technická příprava - získat materiál na stavbu a provoz tábora a způsob, jak se tam s materiálem a dětmi dopravit. Nad naší pionýrskou skupinou měla tehdy patronát blízká vojenská posádka. Ochotně nám ve svých dílnách vyrobili rošty na vaření do polní kuchyně. V patronátní smlouvě měli ale také dopravu materiálu na tábor. Když ovšem jistili, že naše tábořiště je přes 400 kilometrů daleko, zhrozili se. Nakonec se uvolili odvézt náklad, ale jen na Muráň. O zpáteční cestu se musíme postarat sami.
Další pomoc poskytla Zbrojovka Brno (pracoval tam Petrův tatínek) - nabídli nám vyřazené (ale ještě funkční) celty ze svého tábora. Stany "áčka" na nocování v prvních dnech, než postavíme tábor, jsme si půjčili na skupině, stejně jako část nářadí - ostatní jsme dokoupili. Ještě bylo třeba zajistit desky - krajinky na stavbu stanových podsad. Ty nám přislíbila pila nedaleko od tábořiště.
Seznam účastníků tábora se rozrůstal, kromě členů oddílu se přidalo několik externistů, dětí bylo nakonec přes třicet. Ke stálému týmu vedoucích se přidala kamarádka Šuměnka a také můj a Atin oblíbený strýček Laďa, tehdy šestadvacetiletý (Petrovi bylo už dvacet devět). Maminku a nejmladší Rafany jsme nechali doma.
A vyrazili jsme na třítýdenní Expedici Muráň - ale o tom příště.
Komentáře
Okomentovat