ALIMRAJ

 Náš poněkud jednotvárný chalupářský život bez vnoučat se v pondělí radikálně proměnil. Alenka s Davidem nás pozvali na výpravu do Kácecího lesa (opatřili si několik menších kousků lesa a v tomto bylo potřeba nejvíc kácení).  Do terénního Džimníka jsme naložili piknikový koš s klobáskami (specialita s divokým česnekem), pečivem, hořčicí, křeníkem, Magneziou, hrníčky, nožem a lžičkami. Také jsme si vzali osvědčené rožně na opékání.  Nastoupit do třídveřového vozidla se štíhlým spolucestujícím podařilo snadno,  já jsem se na přední sedadlo vsoukala poněkud méně elegantně - a vyrazili jsme. Už výjezd na silnici před domem zvládl Džimník drsňácky, dobře si počínal i na asi dvacetikilometrové trase přes Staré Hobzí a Třebětice. Své schopnosti ale předvedl teprve po odbočení na polní cestu za Manešovicemi. Zpočátku celkem sjízdná cesta se zanořila na kraj lesa a najednou byla brázděna hlubokými proláklinami  vymletými   vodou . David obratně hledal optimální dráhu pro kola statečného Džimník

  Příjemným narušením několika dní klidu v Kadolci byl příjezd Alenky (bohužel jen na víkend, jinak ji nutně potřebují v práci). Při čištění zeleniny ke pstruhovi do remosky jsme se nějakými nevyzpytatelnými myšlenkovými skoky dostaly ke vzpomínkám na Rychlého posla. Kdo není ze Stezky, tomu musíme prozradit, že je to oblíbená hra pro oddíl na trase. Vedoucí si předem musí připravit tajnou zprávu (nejlépe originální verše) - rozsahem a formou přiměřenou zdatnosti hráčů. Účastníci hry se rozdělí do několika stejně početných (a pokud možno přibližně stejně zdatných) družstev. Družstvo by mělo mít minimálně tři členy, ale lépe je čtyři až pět. Při větším počtu se členové štafet na stanovištích nudí. Při noční výpravě v roce 1984 tak jeden nudící se chlapec (Alenka ví jeho jméno) blikáním baterkou  probudil bystrcký panelák.  Příhodným místem pro hru je lesní cesta, při noční variantě dbáme na bezpečnost terénu, hráči mají baterky. V místě cíle zanechá každé družstvo jednoho svého zástupce