60. výročí

 Dnes je slavný den - přesně před 60 lety jsem složila pionýrský slib. Ač mi paměť už moc neslouží, dobře se mi vybavují i podrobnosti. Dlouho jsme se na ten den připravovali. Na schůzkách jsme nacvičili scénku o Rudých průkopnících (dětská organizace za 1. republiky), pan ředitel Dolanský s námi v hodinách hudební výchovy připravil několik písní. Slavnost se konala v Místodržitelském paláci (tehdy Muzeum dělnického hnutí), pak nás ve škole čekalo občerstvení a každý dostal na památku knížku -  Nerudovy Balady a romance mám pořád mezi oblíbenými.

Na další pionýrská léta mám dobré vzpomínky. Je to i díky mamince, která se na Pedagogické fakultě věnovala mimoškolní výchově  a dokázala nám mezi studenty vybrat dobré vedoucí. Pamětníci vědí, že v šedesátých letech byly oddíly tvořeny školními třídami (dnes si to ani nedovedeme představit). Ale pro náš oddíl to byla výhoda. Maminka nás dva roky po sobě brala jako "cvičnou" třídu pro posluchače pedagogické fakulty na tři týdny do tábora v Lančovské zátoce u Vranovské přehrady. Studenti se na nás učili, pro nás to byla perfektní škola v přírodě a naše třída - oddíl si tak mohla vytvořit nadstandardní vzájemné vztahy, které vydržely vlastně dodnes.

Od 14 let jsem začala s některými spolužáky vést družiny jisker z první třídy, pokračovala jsem v tom i na střední škole. Rok 1968 přinesl nový vítr, objevily se nové nebo staronové  dětské organizace, ale i nové trendy v Pionýrské organizaci. Řada oddílů-tříd se rozpadla. Já s mladší sestrou Aťou jsme se přidaly k zájmovému oddílu amatérských filmařů. Vedl je doktor Dočkal, tatínek mé spolužačky. Sáťa by se divil, jak bylo filmaření pracné (třeba stříhání a lepení záběrů). 

Měli jsme klubovnu v suterénu na Kampelíkově ulici. A tam jsem na schodech do sklepa v listopadu 1970 poprvé potkala svého budoucího (a současného) manžela Petra. Připojil se k naší skupině a založil tábornický oddíl Expedice, do kterého jsme i s Aťou a maminkou přešly. Krásné téměř čtyři roky s Expedicí i jejich smutný konec by zasloužily samostatné pojednání.

Dalších deset let Petr nesměl v pionýru pracovat, místo toho jsme si pořídili tři z našich čtyř dcerušek. A v roce 1983 vznikl tábornický oddíl Stezka, se kterým jsme absolvovali jednadvacet let a řadu krásných táborů. Přikládám obrázky z našeho posledního tábora v Budíkovicích, kde táborníci secvičili a zahráli úspěšné představení o Budících (autor Petr).

V roce 2004 jsme oddíl předali nástupcům, dnes úspěšně pokračuje za přispění našich nejstarších vnuček jako vedoucích a mladších  jako členek. Díky tomu mohu říct, že mě Pionýr provází už šedesát let a bude i nadále.